Sobotní slunečné ráno 14. října nebylo ničím zvláštní než ostatní dny toho týdne babího léta, a přesto to byl den jak stvořený pro nové dobrodružství, o kterém se šeptalo ve Fulneku.
V tomto krásném a starodávném město na hranici Moravy a Slezska na konci 17. století působil řád kapucínů, který se staral o duchovní povznesení města, a to až do poloviny 20. století, kdy byl násilně komunistickým režimem zrušen. Přesto se však dochoval kapucínský kostel sv. Josefa a ruiny kláštera, které zvaly k hledání nejen věci minulých, ale také k objevení pokladu starého kapucína.
Hned po příjezdu bylo patrné, že se zpráva o pokladu rozkřikla široko daleko a do Fulneku neváhalo přicestovat 350 nadšených hledačů pokladu. Aby pátrání šlo rychleji, tak se všichni rozdělili do skupin a se zkušenými vůdci se vydali hledat indicie k nalezení kapucínova tajemství.
Získávat všechny nápovědy nebylo zrovna jednoduché. U některých jsme se pěkně zapotili, když jsme museli dopravit kouli přes různé překážky do cíle, u jiných jsme museli bedlivě dávat pozor, aby nám neunikla žádná informace týkající se nápovědy, jako tomu bylo u pečení hostií ke mši, u dalších jsme museli prokázat znalosti, kdy jsme byli prověřováni z ministrantských dovedností, jinde jsme si zase trošku odpočinuli, když jsme se ponořili do hluboké mnišské modlitby nebo do katecheze. Nutnou součástí bylo také navštívit místa spjatá s kapucíny, a tak jsme se dostali nejen do kapucínského kostela sv. Josefa, kde jsme vyzkoušeli starodávné či netradiční hudební nástroje, ale také do krypty kláštera či na bývalý hřbitov s kaplí sv. Rocha a Šebestiána.
Hledání bylo náročné a vysilující – zvl. když ti nejstarší nás opustili, aby se dozvěděli něco zajímavého od nejlepšího českého baseballového pálkaře Oty Kaňoka a pak se sami vydali po stopách kapucínů – a tak bylo nutné doplnit energii ať už z vlastních zásob, které připravily maminky a babičky, nebo skromným obědem. Neptali jsme se, zda jej vařili nějací mniši, nebo jestli je podle mnišského receptu, ale velice rychle zmizel v žaludku každého z nás.
Největším překvapením ale bylo zjištění, že poslední indicii má u sebe starý kapucín oblečený v hnědé mnišské kutně, který se pohyboval kolem kostela Nejsvětější Trojice. Když jsme ho našli, byl pohroužen do modlitby a ticha. Báli jsme se ho vyrušit, ale tolik jsme potřebovali závěrečný díl mapy nebo šifry, které vedly k nalezení pokladu. Když jsme však hezky poprosili, kapucín, aniž by se na nás podíval, vytáhl z rukávu tak žádanou ruličku.
Jakmile jsme poskládali všechny nápovědy, rozluštili starodávné písmo s poselstvím a dokázali se v tom všem vyznat, okamžitě jsme vyrazili k místu, kde jsme nedočkavě a dychtivě toužili nalézt onen tajný poklad…
Všichni vlastně tušili, že ono místo nemůže být nikde jinde než na starém hřbitově u kaple sv. Rocha a Šebestiána. Podle všeho získali veškeré indicie vlastně všichni hledači, a tak jsme se setkali na hřbitově a usilovně hledali poklad – u kaple, u kostnice, u zdi, u křoví…
Nevím, co ostatní čekali, že v pokladu objeví – možná zlaté mince, nějaké drahocenné nádoby nebo vzácné svazky knih. Pro mě bylo nejdůležitější ten poklad opravdu najít a radovat se z úlovku. A že úlovek byl velký a dobrý. Místo všech skvostů jsem v truhle objevil spoustu kulatých odznaků s ministrantským logem a různé sladkosti, o které jsem se podělil s kolegy hledači.
Hrdě jsem si placku přišpendlil na hruď a vydal se děkovat za krásný den na mši svatou do kostela. A bylo krásné, že jsem neděkoval jen já, ale se mnou i ostatní hledači pokladu. Mši svatou přijel sloužit jeden z nejvyšších – pomocný biskup otec Martin. Asi tušil, že jsme všichni hledači kapucínského pokladu, a tak se nás snažil povzbudit příkladem slibů, který kapucíni skládají a který je viditelný na jejich provazu pomocí tří uzlů – chudoba, čistota a poslušnost. Po této bohoslužbě mě čekala cesta domů…
Ještě večer ve své posteli, v záři měsíce na noční obloze, jsem si v rukou prohlížel placku, kterou jsem získal při nalezení kapucínova pokladu a přemýšlel, co asi kapucíni všechno dělali a jak žili a o čem se asi bavili a … až jsem usnul.
Ale placku mám vždy připnutou na mikině!
